Ota Pavel: Smrt krásných srnců

Doba děje: období 2. světové látky

Místo děje: Praha, Křivoklátsko

Postavy:

Leo Popper - muž milující rybaření, ženy, svou rodiny a obchodování maminka - tolerantní, milá

Obsah díla:

Autor vypráví o své rodině, on, dva bratři Hugo a Jirka, maminka, která si vždy přála jet k moři do Itálie, a tatínek Leo Popperovi, který byl vášnivý rybář a jeho sen bylo mít rybník, což se mu i splnilo, když ho koupil od jednoho doktora, po výlovu však zjistil, že rybník je až na jednoho kapra dočista prázdný. Tatínek byl ale skvělý obchodník a v té době pracoval jako inženýr v Elektroluxu, kde byl zamilovaný do šéfovy manželky, a prodával ledničky a vysavače, byl to vlastně jeden z nejlepších obchodníků z celého světa Elektroluxu, a tak doktorovi prodal nefunkční ledničku přesně v ceně rybníku.

Jakožto významný zaměstnanec Elektroluxu tatínek chodil na různé večeře, na jedné z nich jedl kuře pouze rukama, čímž velmi klesl u ředitele a kdyby nebyl tak významný obchodník, šéf by ho vyhodil. Nedlouho poté ale v očích šéfa vzrostl, když se spřátelil s velmi významným malířem Nechlebou, který stále maloval muže a jednu mrtvou ženu – Lukrécii. Šéf chtěl po tatínkovi, aby Nechleba namaloval jeho ženu, protože tento malíř jen tak nikoho nenamaloval ani za velké peníze. Malíř po tatínkově žádosti souhlasil, ale když viděl načančanou paničku odmítl. Na důkaz přátelství mu Nechleba věnoval obraz Lukrécie.

Rodina často jezdila na návštěvy na Křivoklátsko, kde v chalupě bydlel strejda Prošek, který byl zběhlý v pytláctví, když na to ale lidé přišli, dávali si na něho pozor. Prošek si proto pořídil křížence psa a vlka Holana, který byl stvořený k zabíjení a přesně poslouchal páníčkovy rozkazy. Pomocí Holana lovil srnce na jedné stráně, které proto říkali Smrt krásných srnců.

Po nástupu Hitlera k moci byl zákaz volného cestování a rodina nemohla jezdit za strýčkem Proškem. Když Hugo a Jirka měli jet do koncentračního tábora, tatínek se rozhodl, že se před tím musí ještě jednou pořádně najíst. Odjel potají k Proškovi, kde pomocí Holana ulovil srnce, z kterého se hoši pořádně najedli. Po válce se oba vrátili a tvrdili, že to byl právě ten srnec, jenž je zachránil před smrtí.

Během války musel i tatínek do koncentračního tábora. Bylo to chvíli před Štědrým dnem, proto se rozhodl, že vyloví všechny kapry z rybníka vysekáním díry do ledu. Ten rybník mu patřila, ale Němci mu ho zabavili. Kapry potom vyměnili za normální jídlo. To že tam kapři nejsou Němci zjistili až další rok při výlovu rybníka.

Tatínek po válce podnikal s mucholapkami, poté s prasaty a nakonec s králíky. Králíky chtěl prodat na výstavě, kde se bohužel dozvěděl, že nemají žádnou výstavní hodnotu. Zklamaný je pustila na pole a šel v noci pěšky domů. Při cestě podél řeky uviděl obrovskou rybu, to se s ním přišla rozloučit. Přišel domů, maminka zavolala sanitku, po příjezdu si chtěl ještě skočit pro něco do pokoje, se slovy, že přijde hned, ale už se nikdy nevrátil.

Úryvek z knihy:

„Tady to uděláme!"

Stál a sekal do ledu. Ledová sprška mu třísnila šaty a obličej. Vysekal čtverec ledu a vytáhl ho z vody. Obrátil se ke mně:

„Musíme počkat, kamaráde. Za pár minut připlavou."

Díval jsem se jak očarován do průsvitné vody, kde se rýsoval každý záhyb dna a každý kamínek. Voda se chvěla a prostupovaly ji ze vzduchu životodárné bublinky, ten čtverec vody vypadal jak studánka pro kapří pocestné.

Tatínek tomu rozuměl, najednou se v tý křišťálový vodě objevil tmavý oválovitý stín a proplul pod námi. Vrátil se. Kapr. A jaký kapr! Vystrčil ven kulatou hubičku a lapal při hladině po vzduchu. Vtom připlul další. Chovali se jak omámení, vůbec jim nevadilo, že tam stojíme a koukáme na ně. V několika vteřinách se jimi hladina zaplnila a stále jich přibývalo. V té chvíli propadl tatínek čemusi hlubokému, neznámému, klekl si na led, vyhrnul rukávy a začal je hladit po hlavách a hřbetech, laskal se s nimi a mumlal:

„Kapříci moji. Kapříci."

Hrál si s nimi a oni se mu sjížděli k rukám jak jeho děti, v tom svitu měsíce zlatí a stříbrní, zářili jako svatí, nikdy později jsem podobné kapry neviděl. Převaloval je na rukou, zdvíhal je a pouštěl a přitom si něco broukal.

Pak vstal, měsíc mu zrovna svítil do obličeje, a měl ve tváři takový spokojený výraz. Šel k pytlům a vytáhl schovaný podběrák. Vzal jeden pytel, přistoupil k díře a nabral prvního kapra. Teď teprve jsem to pochopil a dostal pořádný strach. Zatahal jsem ho za rukáv:

„Tatínku, pojď pryč. Jestli nás chytí, tak nás zabijou."

Podíval se na mě nepřítomným pohledem a dneska vím, že by mu tenkrát bylo jedno, kdyby ho chytili a na místě ubili. Nemohl odejít a nechat Němcům své kapry.

Už se s kapry nemazlil. Nandával je do pytlů, nosili jsme je domů a maminka je rozdělovala do nádob. Náš barák se plnil odshora dolů vodou. Kapři plavali v kbelících, ve vaně, v kádích, ve starých koňských žlabech v maštali.

K ránu, kdy už měsíc přestával svítit a mráz přituhoval, byli jsme promrzlí na kost, a jak jsme nosili na zádech mokré pytle, maminka z nás škrábala led. Ale rybník byl už prázdný, kapři se přestěhovali ke svýmu majiteli, tatínek vlastně ukradl svý vlastní kapry.

Znaky díla:

Kniha obsahuje osm povídek, které vypráví o životě Ota Pavly.